Bulharský zpravodaj - prosinec 2017

Bulharský zpravodaj - prosinec 2017
16. prosince 2017

Adventní Bulharský zpravodaj s ještě neadventními tématy: Seznámí Vás s novými dobrovolníky, posuny na stavbě, a hlavně s naším novým knězem Donborem. Samozřejmě se spoustou fotografií.

Milí čtenáři,

je tu již prosincové číslo našeho zpravodaje. Začali jsme sice adventní dobu, ale články a fotografie směřují k listopadu. Přenos obrazu chvíli trvá a závěr měsíce bychom museli redakčně domyslet. Hlavně ale nechceme přehlédnout kněžské svěcení indického salesiána Donbora. Před rokem a půl byl tento exotický člen české salesiánské provincie vysvěcen na jáhna, nyní se stal knězem. Známá tvář, nové poslání.

Poněkud nezvyklými tvářemi se Vám mohou zdát noví dobrovolníci. Anežku a Veroniku si můžete pamatovat z minulých let, nyní se Vám představí i ostatní: Eliška, Michal a Tomáš.

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na stavbu. Ta se teď z péče velkých firem vrátila do náruče salesiánů, kteří na ní pokračují nejen svépomocí, ale také díky pokrývačské návštěvě z Čech. Máme pokryto, blagodarijá!

Přejeme Vám příjemné čtení během příprav na příchod Spasitele. Velké věci se dějí i ve všechních měsících, On hledá místo v chlévech našich srdcí. Ať je najde Vám přeje

Redakce Bulharského zpravodaje

750_3235

Zpravodaj k tisku: 1712-tisk.pdf

Kněžské svěcení

Poslední sobotu v listopadu proběhla v Sofii velkolepá událost. Náš salesiánský misionář z Indie, Donbor Jyrwa, přijal kněžské svěcení z rukou řeckokatolického biskupa Christa. Po slavnostní mši svaté spojené s udělením svěcení a novokněžském požehnání jsme se všichni přemístili do sálu, kde bylo připraveno pro všechny návštěvníky pohoštění.

750_2816

Mladí z Plovdivu připravili pro otce Donbora krátké a veselé vystoupení. V neděli dopoledne náš novokněz odsloužil svoji první primiční mši svatou v Kazanlaku. Po ni připravili místní mladí soutěž Don Bosko hledá talent. Složení poroty bylo velmi přísné a to: svatý František Saleský (Petr Crkal) a svatý otec František (Petr Němec). Po mnoha vtipných scénkách, vystoupeních a za veselého povzbuzování publikem porota jednoznačně a nekompromisně vybrala nečekaného vítěze, který porotu uchvátil svým novokněžským požehnáním. No, kdo jiný než náš novokněz Donbor.

750_3618

Odpoledne potom proběhla druhá primiční mše svatá ve Staré Zagoře, kde byla stejná soutěž jako dopoledne v Kazanlaku. Soutěžících bylo přítomno ještě více než dopoledne, a to jak pěvců, tak tanečníků, hráčů na různé hudební nástroje, klaunů a básníků.

Tuto soutěž opět po tvrdém hodnocení vyhrál náš otec Donbor. Našemu novoknězi vyprošujeme hojnost Božího požehnání do jeho kněžské služby.

Veronika Kobzová

Prší, prší, jen se leje...

750_2351

Tak tuhle písničku už si klidně můžeme zpívat, aniž by nám zatékalo do nové stavby kostela a vzdělávacího střediska v Zagoře. Jak už jsme v minulém čísle avizovali, během listopadu sem do Bulharska přijel bratr Jardy Fogla Vítek. Přivezl s sebou spolupracovníka Jirku a spolu s Jiřím Svobodou, Stojanem, dobrovolníky a spolubratry se nám podařilo dodělat zastřešení vzdělávacího střediska.

DSCN1681

Bůh nás skutečně chránil, protože se nikomu nic nestalo, a to v takové výšce není samozřejmostí.

Takže Pánu Bohu a všem ochotným rukám moc děkujeme.

o. Martin

Letošní dobrovolníci

24167594_1930401646973314_1007176389_o

Jmenujeme se Eliška a Veronika a už přes druhý měsíc dobrovolničíme v Zagoře. Obě máme rády folklor a víno. Studujeme spolu sociální pedagogiku v Brně, a tak jsme si řekly, že roční praxe v Bulharsku nás může hodně obohatit na celý život. Od pondělí do pátku chodíváme dopoledne na doučování bulharštiny, které snad už brzy nebudeme potřebovat. Odpoledne doučujeme v machale, kde mimo jiné máme výtvarný kroužek, vaření s holkama a mládežnické spolčo. V sobotu jezdí Eli do Kalitinova a Veru je na holčičím spolču. Nemohly jsme si přát lepší komunitu, která se o nás hezky stará.

Eliška Grygaříková a Veronika Kobzová

IMG_1181

Anežka Kotrbová v Bulharsku zůstala z minulého roku.

Tomáš Reichel

22291500_1918684111491781_2414059063245895492_o

Pocházím ze Středočeského kraje, leč středoškolská léta jsem prožil v Praze na Arcibiskupském gymnasiu. Volný čas, jehož pak má pravý středoškolák přehršle, jsem trávil všelijak, obvykle vším jiným než plněním povinností, obvykle s přáteli. Když se má léta školáka chýlila ke konci, přišlo mi nešťastné rovnou pokračovat do školy další. Začal jsem se proto pídit, jak smysluplně naložit s nabytou svobodou. Musel jsem si tedy ujasnit, co dál. Něco zajímavého, něco odlišného, něco smysluplnného, zkrátka něco, kde má člověk jednak prostor pro sebe, a jednak se nemusí trápit myšlenkou, že trávený čas jen prožívá, či dokonce ztrácí. A tak jsem se ocitl v Kazanlaku.

Je asi jasné, že by děti neměly nést zodpovědnost za chyby rodičů, to bych považoval za krátkozraké. Chyby může dělat v nepochopení (v lepším případě jen v nepochopení) stát, společnost, atd. Pokud jde o práci s dětmi, příslušníky menšiny, šance, že má dítě to štěstí a narodí jako já, do fungující, chápající rodiny a společnosti, je rozhodně menší, než bych si přál.

750_3583

A z toho snad již i nutně vyvstává to, co tu dělám, nebo přinejmenším co se tu dělat nažím. Dávat šanci. Protože to rodina mnohdy ani nemůže a společnosti se nechce.

Tomáš Řeichel

Michal Šarlák

DSCN1697

Moje meno je Michal Šarlák a pochádzam zo Slovenska. Vyrastal som v malom meste Krásne nad Kysucou ležiace medzi horami na severe Slovenska. Mám rád v zime lyžovanie a v léte si zajdem k vode alebo na hory a před Bulharskom som presedlal na motorku. Do Bg. som sa dostal postupnou cestou. Najskor som si to skúsil na jeden mesiac a potom som sa rozhodol ostať na jeden rok. Verím, že tu kde som, je dobrá cesta a snáď tu poslúžim dobrému dielu. Život je vždy o rozhodování a celkom som v tom mal jasno, miesto lukratívnej ponuky v zahraničí som dal prednosť misijnej dobrovoľnej službe. Bulharsko je veľmi pekná krajina, ktorá nie je prepchatá mestami takže krajinu si tu rýchlo zamilujete. Moja služba je tu různorodá, působím striedavo v dvoch mestách. V Kazanlaku, kde mám na starosti internát pre stredoškolských rómov ktorých sa snažíme vychovávať k nejakým hodnotám, ďalej robíme aktivity v oratori pre mládež z machali (rómske geto) a v neposlednom rade sa starám o údržbu salezianského objektu. V druhom meste v Starej Zágore chodím pracovať na stavbu nového salezaiánského diela - kostol a škola, kde momentálne dokončujeme strechu. Tiež tu navštevujeme decká s machali a pracujeme s nimi jako sa len dá.

Michal Šarlák

40 let kněžství (2. část rozhovoru s Petrem Němcem)

Jaká byla vaše cesta v semináři?

Byl to rok 1970, kdy se zavřel seminář v Olomouci. Sešli jsme se z českých a moravských diecézí, tři byli ze Slovenska, takže nás bylo 44 v jednom ročníku, což bylo opravdu hodně. Opravdu hezké období, protože člověk se musel dost uskromňovat. Bylo nás spousta na pokoji, třeba v druhém ročníku 17 v ložnici, kobylárna, studovna byla zvlášť a vztahy byly takový docela těsný. Sportovalo se, chodilo se na vycházky. Samozřejmě jsme byli taky všelijak hlídaní, měli jsme přednášky z marxismu-leninismu, ale na seminář vzpomínám rád. Mezitím byla dva roky vojna. To byla také dobrá zkouška, že člověk přišel mezi kluky, kteří byli ze Slovenska, z východu, kolikrát byli trestaní a tak. Vytvořili jsme docela dobrou partu. Na závěr, v Plzni, jsme se sešli z našeho ročníku tři, každý v jiných kasárnách. Svět těch kluků nebo chlapů byla prostě pakárna, ale u nás konkrétně to nebylo zas tak strašné. Člověk byl zvyklý na řád, občas musel něco překousnout, ale byly krásné situace na cvičeních.192

Bylo něco, co vás odrazovalo od kněžské služby? Jedině asi to, že člověk měl problém k někomu mluvit, kázat nebo učit.

To pro mě bylo asi trauma, ale musel jsem si zvyknout. A tak jsme měli, třeba i ke konci, všelijaké puťáky anebo tak. To už jsem se seznámil se salesiány, ale i předtím člověk prožil různá setkání, takže už jsem byl víc v kontaktu s mladými. Nějak se to postupně krystalizovalo, ale že by mě něco speciálně odrazovalo, to ne.

Jak jste se seznámil se salesiány?

Věděl jsem, že v semináři jsou, také v našem ročníku. Po vojně mě jeden z nich pozval na vycházku. Byla totiž možnost seznámit se s dalšími teologickými obory na setkáních mimo semináře, na vycházkách, zvlášť nedělních. Tak jsem si říkal, že jo. Jeli jsme na jednu faru, kde jsem poznal salesiány ze světa, kteří nás jednou za určitou dobu navštěvovali. Byl to konkrétně Beno Beneš a další dva mladí. Následovala další, letní nebo pololetní setkání, různé výlety. Čím více jsem do salesiánského světa vstupoval, tím více jsem byl osloven jejich důvěrou. Třeba přítomnost na slibech mladých spolubratrů, že mi to přáli. To jsem netušil, jakou důvěru člověku dali. Po jednom setkání na začátku pátého ročníku jsem si říkal, že bych mohl být salesiánem spolupracovníkem. Ale říkali mi, hele tvůj kolega chce vstoupit do noviciátu, tak přemýšlej a buď s ním v kontaktu. V listopadu jsem nakonec řekl, že bych se mohl pokusit o ten noviciát a na konci května na Ducha Svatého jsme skládali sliby, které měly být před svěcením. Pak jsem si několik let jako magistr doplňoval to, co jsem neměl, ještě i jako mladý kněz. První místo jsem dostal do Turnova, tam jsem byl kaplanem tři roky, už samostatně jsem nastupoval do Sobotky, kde jsem byl deset let až do začátku sametové revoluce. V roce 1990 jsme se stěhovali do komunit, v létě 1990 jsem se dostal do Teplic a tam jsem byl tři roky.

Rozhovor vedl Václav Jakubíček